Jak moje obrazy vznikají

Nikdy jsem nestudovala umění.

Nikdy jsem nechodila do výtvarné školy.

Nikdy jsem pořádně nemalovala. Když mám být upřímná, maluji asi jako dvouleté dítě.

Ještě před několika měsíci jsem o umělé inteligenci nevěděla prakticky nic.

Dodnes neumím anglicky.

Sotva píšu na klávesnici.

Až dnes jsem se dozvěděla, co je to vlastně prompt.

Když jsem začínala, netušila jsem to ani náhodou.

ChatGPT používám necelé tři měsíce.

První měsíc jsem budovala stránky AmityUnity věnované soužití lidí a psů.

Teprve potom jsem začala tvořit obrazy.

Takže galerie, kterou dnes vidíte, vznikla přibližně za dva měsíce.

Bez znalostí.

Bez zkušeností.

Bez vzdělání.

Bez jakéhokoliv plánu.

Neumím používat odborné výrazy.

Nikdy nepíšu věci jako:

"dramatic lighting"

"cinematic atmosphere"

"ultra detailed masterpiece"

Ani pořádně nevím, co většina těch výrazů znamená.

Moje tvorba vypadá úplně jinak.

Sednu si ke kávě a začnu.

Před prací.

Mezi prací.

Po práci.

Často dlouho do noci.

A potom následují věty jako:

"No to ne!"

"To si děláš srandu!"

"Bože!"

"Fuj!"

"Ty neumíš číst?!"

"Přestaň generovat a mluv!"

"To není ten pes!"

"Pořád to není ten pes!"

"Chlap má jedenáct prstů, neumíš počítat?!"

"Serem na to, to nemá cenu."

"Jdu spát."

A druhý den ráno začínám znovu.

Nevím přesně, co hledám.

Často to neumím popsat.

Jen poznám, když to ještě není ono.

A potom se někdy stane něco zvláštního.

Najednou se objeví obraz, který jsem na začátku vůbec neuměla vysvětlit.

A já řeknu:

"Tohle není špatný."

"Je to docela hezký."

"Jo."

"Jo!"

"Jo! Jo! Jo!"

"Nějak takhle!"

"Možná."

Právě tak vznikla většina obrazů v této galerii.

Ne z technických znalostí.

Ne z uměleckého vzdělání.

Ne z promyšlených postupů.

Vznikly z hledání.

Z omylů.

Ze stovek slepých cest.

A z neustálého pocitu, že to správné dílo někde existuje a jen ho musím najít.