Jak moje obrazy vznikají

Já sama malovat neumím. Ale opravdu neumím. Maluji asi tak o něco hůř než dvouleté dítě, což je docela velké omezení ve chvíli, kdy vás tvoření baví. 😄

Proto mi dodnes připadá skoro jako zázrak, že mohu své představy a příběhy přesto proměňovat v obrazy.

Moje první cesta vedla přes fotografii. Pořídila jsem si starý digitální fotoaparát a začala fotit. Neměla jsem žádné znalosti. A když říkám žádné, myslím opravdu žádné. Nevěděla jsem ani, kde se fotoaparát zapíná.

Popravdě jsem se nikdy nestala člověkem, který by studoval technické parametry nebo pročítal návody. Prostě jsem vzala fotoaparát do ruky a fotila tak, jak jsem to cítila. Postupně jsem objevovala různé funkce, ale využívala jsem jen malou část toho, co vlastně uměl.

Fotila jsem intuitivně. Zajímaly mě emoce, světlo, atmosféra a okamžiky. Často jsem například fotografovala psy v pohybu, běžící zvířata nebo situace, které trvaly jen zlomek sekundy. Nevycházela jsem z pravidel fotografie. Řídila jsem se tím, co ve mně daný okamžik vyvolával.

A právě tehdy jsem zjistila, že k vytvoření obrazu není vždy potřeba dokonalá technika. Mnohem důležitější je schopnost něco vidět, cítit a představit si.

Fotografie mě naučila dívat se.

Naučila mě všímat si světla, barev, detailů a okamžiků, které většina lidí snadno přehlédne. Jenže postupně jsem začala narážet na jednu věc. Fotoaparát uměl zachytit to, co bylo přede mnou, ale neuměl zachytit to, co jsem viděla ve své hlavě.

Chtěla jsem vytvořit obraz, kde by se potkaly skutečné věci s představivostí. Obraz, který by vyprávěl příběh. Obraz, který by ukazoval svět tak, jak ho cítím já.

Jenže tu byl stále stejný problém.

Neuměla jsem malovat.

A právě v té době se objevily nové možnosti digitální tvorby. Poprvé jsem zjistila, že mohu své nápady, příběhy a vize převádět do obrazů i bez štětců a plátna.

Najednou jsem mohla vytvářet to, co jsem si dříve dokázala jen představit.

Nešlo o to stisknout tlačítko a nechat něco vytvořit. Naopak. Bylo potřeba hledat, zkoušet, přemýšlet, opravovat a často začínat znovu. Někdy vznikl obraz během několika minut. Jindy jsem strávila hodiny nebo dny hledáním přesně té atmosféry, světla nebo výrazu, který jsem měla v hlavě.

A tak vznikla moje galerie.

Galerie obrazů, které nezačínají štětcem.

Začínají nápadem.

Některé obrazy vznikly z mých fotografií. Jiné z obyčejné procházky lesem. Některé z rozhovorů, vzpomínek nebo pocitů. Často mě inspirují zvířata, příroda, lidské příběhy a okamžiky, které bych si přála zastavit a uchovat.  

Někdy je to jen letmý obraz, který se mi objeví v hlavě během procházky. Někdy zvláštní pocit, který neumím popsat slovy. Jindy je to vzpomínka, rozhovor, obyčejný okamžik nebo něco, co mě zaujme natolik, že se k tomu v myšlenkách stále vracím.

Inspiraci nacházím především v přírodě, ve zvířatech a v příbězích. Fascinují mě věci, kolem kterých lidé často projdou bez povšimnutí. Paprsek světla v lese. Stará cesta mezi stromy. Kapka deště na listu. Pohled psa. Obyčejná housenka, ze které se jednou stane motýl.

Právě v obyčejných věcech často nacházím něco neobyčejného.

Když tvořím, nesnažím se zachytit svět přesně takový, jaký je. Snažím se zachytit to, jak na mě působí. Atmosféru, emoci, myšlenku nebo příběh, který ve mně vyvolává.

Proto v mé galerii najdete vedle sebe divokou přírodu, zvířata, lidské příběhy i obrazy, které vznikly čistě z představivosti. Přesto mají něco společného. Každý z nich je pokusem zastavit na okamžik něco, co by jinak zmizelo.

Nečekám, že každý obraz osloví každého návštěvníka. To ani není mým cílem.

Pokud se ale někdo u některého z nich na chvíli zastaví, usměje se, zamyslí se nebo v něm najde svůj vlastní příběh, pak měl ten obraz smysl vzniknout.